Slunečná je nevelká převážně rekreační ves, ležící asi 5 km jihozápadně od Nového Boru a 2,5 km západně od Skalice na jihovýchodním svahu výrazného zalesněného hřebene s několika vrcholky, z nichž nejvyšší je Kameník. O založení obce nemáme žádné zprávy. Poprvé se připomíná až v roce 1606 a o 50 let později měla 12 domů, jejichž obyvatelé se živili hlavně prací v lese a pálením dřevěného uhlí. Obec byla pojmenována podle své polohy na osluněné straně horského hřbetu. Měla vlastního rychtáře, doloženého poprvé kolem roku 1670, a zřejmě již od počátku byla rozdělena na dvě části, příslušející k různým panstvím. Jižnější Dolní Slunečná patřila k panství Horní Libchava, jehož majitelem byl do roku 1611 Jan z Vartenberka, potom jeho neteř Dorota Berková a o tři roky později je koupil Jindřich Penzig z Penzigu. Jeho majetek byl ale po bitvě na Bílé Hoře zkonfiskován a 9. dubna 1626 panství získal Vilém Vratislav z Mitrovic, pozdější velkopřevor řádu maltézských rytířů. Vilém roku 1633 panství odkázal svému bratrovi, ale řád, z jehož peněz bylo panství zakoupeno, se proti tomu odvolal a roku 1653 bylo libchavské panství definitivně přiřknuto maltézskému řádu, v jehož majetku zůstalo až do roku 1926. Severněji ležící Horní Slunečná byla spolu se sousední Okrouhlou součástí malé enklávy, náležející k novozámeckému panství (dnešní Zahrádky) Jana Jiřího z Vartenberka. Také jeho majetek byl ale po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován a novozámecké panství pak koupil Albrecht z Valdštejna. Po jeho zavraždění v roce 1634 bylo ponecháno vdově Isabelle Kateřině rozené Harrachové, která je dala věnem své dceři Marii Alžbětě z Valdštejna, provdané roku 1654 za Rudolfa Kounice. Kounicové pak panství vlastnili až do roku 1897. V roce 1757 měla Slunečná 57 domů, z nichž 28 patřilo k panství novozámackému a 29 k libchavskému. Obyvatelé se už v té době vedle zamědělství a lesnictví živili především zušlechťováním skla a někteří se sklem také obchodovali. Kolem poloviny 18. století založil majitel libchavského panství a velkopřevor řádu maltézských rytířů hrabě Emanuel z Kolovrat asi 3 km severně od dolní části Slunečné novou osadu, která po něm dostala jméno Emanuelsberg. Osada ležela v těsném sousedství Práchně a poprvé je doložena v roce 1787, kdy měla teprve 4 domy. V roce 1847 dosáhla Slunečná nejvyššího počtu 653 obyvatel a při správní reformě v roce 1850 se stala samostatnou obcí, k níž byl připojen i Emanuelsberg s 75 obyvateli. Zatímco Emanuelsberg se ale až do počátku 20. století dále zvětšoval, ve Slunečné obyvatel postupně ubývalo. Když byl Emanuelsberg v roce 1930 přičleněn k Práchni, žilo ve Slunečné už jen 393 obyvatel. Až do poloviny 19. století museli zdejší obyvatelé chodit do kostelů v Horní Libchavě nebo ve Skalici. Teprve v letech 1846 - 1850 byl ve Slunečné postaven kostel, který zpočátku podléhal faře v Horní Libchavě a o 30 let později zde byla zřízena samostatná fara, spravovaná řádem maltézských rytířů. K nově vytvořené farnosti patřilo také 7 domů ze Svobodné Vsi. V roce 1833 se v obci poprvé uvádí škola, přestěhovaná roku 1864 do nové budovy čp. 49. O čtvrt století později byla z odkazu zdejšího sklářského obchodníka Josefa Jirschika vystavěna nová škola a původní budova byla upravena jako starobinec. V roce 1900 měla Slunečná 104 domy, ve kterých žilo 509 obyvatel. Zemědělstvím a chovem dobytka se ale živil jen jeden sedlák a 13 zahradníků. Velký význam mělo pěstování ovoce, zvláště třešní, jablek a hrušek, kterým se na osluněných svazích dobře dařilo. Většina obyvatel se ale věnovala domáckému zušlechťování skla, především kuličství, brusičství a malbě na skle. V roce 1908 vznikla v obci družstevní dílna, která zaměstnávala 26 sklářských dělníků. Na počátku 20. století se Slunečná stala oblíbeným letoviskem. V řadě domů se nabízelo ubytování pro hosty a v hájovně bylo možné najmout průvodce k výletu na některý z vyhlídkových vrcholů nad obcí. Koncem roku 1909 otevřel zdejší Okrášlovací spolek u kamenickošenovské silnice 3,5 km dlouhou sáňkařskou dráhu. Před 2. světovou válkou žilo ve Slunečné 323 obyvatel, mezi nimiž bylo 30 kuličů, 7 brusičů, 6 pasířů a 1 malíř skla, kteří v domácích dílnách zušlechťovali sklo z hutí ve Skalici a v Novém Boru. Po válce ale početobyvatel výrazně poklesl. Dnes jich zde žije jen asi 60 a obec má převážně rekreační charakter. Dostupné autem po celý rok